Guth-Jarkovský byl více než třicet let předsedou Českého olympijského výboru a byl také členem Mezinárodního olympijského výboru.
Díky jeho osobnímu přátelství s Pierrem de Coubertinem od samého počátku her soutěžili Češi jako samostatný národ, ač jinak byli stále součástí Rakouska-Uherska.
Život Gutha-Jarkovského ovlivnila zejména 90. léta 19. století, především stipendium vypsané proto, aby pedagogy přimělo všímat si tělesné výchovy v cizině. Rodák z Heřmanova Městce tou dobou působil jako suplent, zastupující pedagog, na gymnáziu v Žitné ulici v Praze.
„Byla to pro mne, člověka neklidné krve, příležitost podívati se do světa, tím spíše když jsem se o tělesnou výchovu opravdu zajímal,“ líčil ve druhém dílech svých knižních Pamětí první promovaný doktor filozofie na české univerzitě.
Guth-Jarkovský díky zmíněné podpoře zamířil do Paříže, kde se setkal se svým spolužákem ze studií Františkem Drtinou. Ten mu doporučil i několik zajímavých knih o tělesné výchově, jejichž autor, baron Pierre de Coubertin, měl v Paříži pobývat.
V roce 1893 začal Guth-Jarkovský učit v Klatovech
Guth-Jarkovský Coubertina v Paříži navštívil. Oba muži, jež dělily věkově pouhé dva roky, porozprávěli o tělesné výchově i o Sokolu. „Nenadál jsem se tehda v Paříži, že budu později s baronem Coubertinem ve stycích tak častých, tak závažných a tak přátelských,“ předestřel další osud Guth-Jarkovský.
V roce 1893 nastoupil jako pedagog do Klatov, následující rok v červnu se konal první „olympijský kongres“, na který byl také pozván. Ač se neúčastnil, kongres jej zvolil členem „Mezinárodního výboru pro hry olympijské“ (později přejmenovaný na Mezinárodní olympijský výbor, pozn. red.) za Čechy.
Vysvětlení je vlastně prosté. „Baron Coubertin chtěl míti mezinárodní výbor a v něm také zástupce Čechů, ke kterým měl sympatie, myslím, velmi upřímné. Neznal však nikoho jiného nežli mne, o němž věděl, že o tělesnou výchovu se zajímá, a proto mne kongresu navrhl,“ osvětlil Guth-Jarkovský.
O dva roky později přišlo další pozvání, tentokráte na první olympijské hry do Atén. Guthův zaměstnavatel, osvícený ředitel klatovského gymnázia Robert Beer, měl pro věc překvapivé pochopení.
„Velmi ochotně podporoval moji žádost za dovolenou, která musila do Vídně, poněvadž přesahovala dobu čtyř neděl. Sám mi napsal průvodní list, kdybych snad ho potřeboval, francouzsky, a převzal rád i suplování mých francouzských a německých některých hodin a vším možným cestu mi hleděl usnadniti,“ nešetřil ve svých Pamětech chválou Guth-Jarkovský.
Tehdy mu bylo sedmatřicet a na olympijské hry v Aténách odjel jako jediný Čech. Po návratu inicioval vznik Českého olympijského výboru, tehdy ještě zvaného Českého výboru pro hry olympijské v Praze, v jehož čele stál až do roku 1929.
„Díky přátelství s Coubertinem byli Češi vždy olympijsky samostatní, i když země byla součástí Rakouska-Uherska. Byl to diplomatický skandál, ale díky jeho přátelství s Coubertinem se to vždycky ustálo,“ hodnotí dnes osobnost Gutha-Jarkovského Marek Brodský z Českého olympijského výboru.
A připomíná, že Guth-Jarkovský se zapojoval i do dalších aktivit, byl členem řady vědeckých a kulturních spolků. Předsedal Klubu českých turistů, byl velmi plodným překladatelem i spisovatelem, psal průvodce i detektivky, zmínit je samozřejmě třeba i jeho nejznámější dílo Společenský katechismus z roku 1914.
Jako první upravil známé motto
„Tím se proslavil, je to však jen malá část jeho činnosti,“ upozorňuje Brodský. Guth působil i na Hradě, kde se podílel na tvorbě protokolu nové republiky.
„Jeho aktivity nebyly přínosné jen pro české olympijské hnutí, přínosné bylo i jeho vnímání tělovýchovy. Bral ji jako součást celkového rozvoje osobnosti,“ vysvětluje Marek Brodský a doplňuje, že díky jeho organizačním schopnostem byla česká země v tomto ohledu na počátku 20. století na úplné špičce.
„I Pierre de Coubertin si ho velmi vážil. Jedno zasedání Mezinárodního olympijského výboru se konalo v Praze,“ připomíná Brodský.
Mimochodem Guth-Jarkovský poprvé upravil Coubertinovo motto „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ na „Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát.“ Když viděl v Aténách, co vítězství sportovcům přináší, uvědomil si, že pro tak malý národ jako český, by vítězství ve sportovních hrách bylo tou nejlepší propagací.
