Pro Jaroše je tento osmitisícový vrchol posledním, který mu chybí k ceněné Koruně Himálaje, tedy ke zdolání všech 14 osmitisícových vrcholů.
Horolezci se na cestu vydávají ve středu. Až dorazí do Islámábádu, mají v plánu co nejrychlejší přesun do Skardu. Ten je jakousi vstupní branou do hor, do oblasti ledovce Baltoro se čtyřmi osmitisícovými vrcholy.
„Chceme co nejrychleji do základního tábora,“ vysvětluje Honza Trávníček, proč do Skardu poletí. Důvod je prostý. Skupina má za sebou aklimatizaci v Peru a její vliv se na tělo projevuje omezenou dobu.
„Doufáme, že nám aklimatizace dva tři týdny vydrží. Teď máme za sebou týden a kus od pobytu ve výšce okolo šesti tisíc metrů. Kdybychom byli schopní jít do té samé výšky teď, bylo by to samozřejmě lepší než za týden,“ zamýšlí se Trávníček.
Cesta ze Skardu do základního tábora ve výšce zhruba 4,5 tisíce metrů nad mořem potrvá minimálně další týden. Přesto Trávníček věří, že se výstup podaří. Nejpozději na začátku srpna by chtěli být horolezci na vrcholu, poté už to kvůli počasí podle Trávníčka příliš reálné nebude.
Honza Trávníček s Radkem Jarošem absolvoval už jednu expedici, v květnu 2012 vystoupili na obávanou Annapurnu.
„K2 spolu s Annapurnou patří k nejtěžším osmitisícovkám. Objektivní nebezpečí je na K2 o něco nižší, zase je ale těžší lezecky,“ hodnotil horu už dříve Jan Trávníček, který má na svém kontě také Gasherbrum I (8068 m.n.m.) a Manaslu (8163 m.n.m.)
Jaroš, který po Annapurně kvůli omrzlinám přišel o většinu prstů na nohou, se o výstup na K2 pokusí popáté.
Místo Huascaránu 500 metrů pod ním
Během dvoutýdenního aklimatizačního pobytu v Peru chtěli horolezci vylézt na místní nejvyšší horu Huascarán (6768 m.n.m.) a tady přímo na vrcholu strávit ideálně dvě noci. Vrchol je totiž dostatečně široký a bez problémů by se na něm daly postavit stany.
Dopadlo to však jinak. Podmínky na Huascaránu jsou dnes výrazně náročnější, než bývaly v minulosti, kdy se na vrchol dalo dojít „s hůlkami a jedním cepínem“. Už jen cesta do sedla mezi jižním a severním Huascaránem je náročná lezecky i psychicky. Vede kuloárem, na jehož nynější podobu měly vliv četné laviny.
V sedle je pak trhlina široká deset metrů, kterou bylo pro další postup třeba překonat. „Překonali jsme ji na jediném možném místě, kam spadla seráková lavina a vytvořila most,“ popisuje Honza Trávníček.
Ani poté však komplikace nekončily. „Aklimatizační výstup jsme vzdali v 6300 metrech nad mořem, kde jsme přespali. To, co viselo nad náma (seráky - ledovcové bloky na příčných trhlinách na povrchu ledovce, pozn. red.) nám prostě za to obrovské riziko nestálo,“ vysvětluje Trávníček. Podle něj by asi zvládli na vrchol vylézt „nalehko“, bez zátěže, prioritou pro ně však bylo přespání ve výšce nad šest tisíc metrů nad mořem.
„Tam jsme přespali jednu noc, nad šest tisíc jsme spali dohromady třikrát. Vzhledem k tomu, jak ten kopec vypadal, jsme rádi, že to vyšlo aspoň takhle,“ říká Honza Trávníček. „Není to úplně nejlepší, ale ani nejhorší,“ hodnotí aklimatizaci.
