Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ani čas bolest neotupí, říká muž, jemuž nehoda vzala tři blízké

  7:52aktualizováno  7:52
Zabavení řidičského průkazu na delší dobu a vrácení nejprve jen na zkoušku. To by mohl být recept na nápravu agresivních řidičů. V rozhovoru pro MF DNES to řekl Pavel Jedlička z Rokycanska. On sám přišel před deseti roky při dopravní nehodě o tři blízké.

Pavel Jedlička přišel při dopravní nehodě o dceru i malou vnučku. | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Pavlu Jedličkovi se zcela změnil život v únoru 2007, kdy při nehodě zemřela jeho dcera, vnučka i druhá babička dívenky. Jejich auto tehdy rozbil nákladní automobil, kterému za jízdy explodovala pneumatika. Řidič vozu přitom už před jízdou věděl, že kolo je poškozené.

Světový den obětí dopravních nehod

V neděli 20. listopadu se v 15 hodin uskuteční bohoslužba v první dálniční kapli v České republice u odpočívadla na obchvatu Plzně poblíž Šlovic (83. kilometr D5 ve směru na Prahu). V sobotu 19. listopadu v 11 hodin se uskuteční pietní akt u Památníku obětí dopravních nehod na nultém kilometru dálnice D1 v Praze. V neděli jsou další bohoslužby v Olomouci a v Ostravě.

Říká se, že čas otupí bolest. Je to skutečně tak?
Neotupí. Ať jdete kamkoli, třeba když změníte právníka, musíte zase všechno znovu číst. Papíry, odvolání, podání k nejvyššímu soudu. Dal bych všechno, kdyby mi to vrátilo holky. Přitom vím, že se mi nevrátí. Zůstalo po nich v životě setsakramentsky prázdný místo. Přišel jsem o tři čtvrtě rodiny. Ještě že syn má rodinu. Jeho malou vídáme naštěstí pořád, chodí tu do školky. Zrovna je ve věku Terezky, která tehdy nedojela domů, teď v lednu by jí bylo 16 let.

Jak člověk reaguje, když se dozví takovou děsivou zprávu?
Ten den jsem seděl v kuchyni a koukal z okna. Přijelo policejní auto. Sundali si čepice a šli dovnitř. To jsem věděl, že se asi něco stalo. Předtím jsem volal dceři, a ta mi nebrala telefon. V první chvíli si myslíte, že někde nabourala. Pozval jsem policisty dovnitř. Řekli mi, abych si sednul. Nechtělo se mi. Začali, že se stala dopravní nehoda, že dcera měla nehodu. Bohužel už domů nepřijede. Já si jen pamatuju, že jsem se ptal na malou. Řekli mi, že domů už nepřijede ani jedna. Po tomhle šoku člověk vypne, dva tři dny to hlava nebere. Chodil jsem se do jejich pokoje dívat každých deset minut, jestli to všechno není jen zlý sen, ze kterého se probudím.

Jak se chovat k lidem, které potká podobná tragédie? Abychom jim, byť jsme vedeni dobrými úmysly, ještě víc neublížili?
Zkuste se zeptat, ale ne se vnutit. Nepodlézejte. Vysvětlete, že kdyby potřebovali, pomůžete jim. I kdyby si chtěli jen popovídat. Nejhorší je vnucování. Ke mně tenkrát přijel den po tragédii Karel Šimr z intervenčního týmu. Věděl, jak na to, hodně nám pomohl. Začali jsme řešit, co bude dál, co se musí zařídit. Vrátíte se do reality, začnete fungovat, mozek se začíná probírat. Pokud takový člověk přijde, je dobré ho přijmout, nemyslí to špatně. Je to nutnost, člověka v nouzi chytí a podrží.

Existuje způsob pro pozůstalé, jak se s tragédií vyrovnat?
Svým způsobem - snažit se na to nemyslet. Ale ono to nejde. Jediným lékem je najít si nové aktivity, něco, co aspoň na chvíli nechá zapomenout. Proto jsem šel do projektu Nemyslíš, zaplatíš nebo Nezvratných osudů, který zanikl. Mám za to, že pro mladé řidiče zrovna tohle byla dobrá věc. Chodili tam lidé s podobnými osudy, jaký potkal nás. Měli jsme mezi sebou i jednoho viníka nehody. Brali jsme to, že dáváme dětem ve školách něco důležitého do života.

Obrací se na vás lidé, abyste jim pomohl, poradil? V létě čtyři děti z Kařezu přišly při nehodě o oba rodiče, kteří havárii nezavinili...
Volal jsem starostovi, kdyby potřebovali, že jsem já i sdružení včetně našeho právníka k dispozici. Přímo do rodiny jsem se neodvážil, i když vím, o koho jde.

Kdyby teď zazvonil telefon...
... tak jedu. Se mnou by zřejmě jel kamarád záchranář, nebyl bych tam sám. Nejhorší je vědět, za který konec to v tom kterém případě chytit. Ve dvou je to jednodušší.

Jak relaxuje vrba, aby se sama nesložila?
Já jsem si po tragédii snažil přidat práci, abych měl méně času na přemítání. V roce 2010 jsem se dostal do zastupitelstva. Po nějaké době jsem to už nezvládl, mozek už nemohl. Tělo mi chtělo říct, že je toho moc, abych se začal šetřit. I po mrtvičce jsem jezdil po školách. Dopředu vás žene, že to děláte pro dobrou věc, udržuje vás to při životě. Říkám si, že když mě poslouchá dvě stě lidí, je to dobrá věc. Když dva lidé pochopí, je to slušné. Když si to jeden vezme k srdci, je to úžasné. I jeden lidský život stojí za to, aby člověk pomohl, když může.

Jak na váš příběh reagovali školáci?
Úžasně. Stalo se mi, že jsme šli s manželkou v Plzni po náměstí a proti nám šli tři čtyři kluci. Žena mi řekla: ‚Hele, baví se o tobě.‘ Zbystřil jsem. Jeden povídal: ‚Hele, to je ten, jak nám ve škole povídal o nehodách.‘ Vrátil jsem se, nedalo mi to. Oslovil jsem je. Jeden mi říkal: ‚Pane Jedlička, já si vás pamatuju z dopravní průmyslovky, kde jste nám říkal o nehodách.‘ I když to možná zní divně, bylo to milé. Viděl jsem, že to někoho oslovilo. V Rokycanech jsem měl na střední škole opačný případ. Byl jsem ve třídě plnoletých. Zeptal jsem se, jestli už mají řidičáky a trestné body. Jeden mi řekl, že má všechny body pryč a na pár let sebraný řidičák. Říkal, že boural, byl nalitej, v sobě fet. Takovému bych, ať se nikdo nezlobí, řidičák už nikdy nevrátil. Dneska se zákony otáčejí, tresty nejsou odpovídající tomu, co řidiči udělají.

Můžete to vysvětlit?
Kdo na to má, toho ani plánovaná maximální pokuta až 100 tisíc korun nebude moc bolet. Ale může zadlužit a zničit třeba mladou rodinu. Já bych spíš než cestou vyšších pokut šel cestou zabavení řidičáku na delší dobu, aby si ho lidé začali víc vážit. Přijď za pět let, uvidíme, jaký jsi. Máš práci? Jsi v ní spolehlivý? Neudělal jsi za tu dobu nějaký další průšvih? Vychází z testů, že na silnici už nebudeš agresivní? Ok, tady máš řidičák na zkoušku. Nesplňuješ podmínky? Zkus to za rok, dva, za pět let.

Proč by právě tohle mohlo platit na průšviháře?
Dneska je k práci řidičský průkaz už téměř nutností. Ve velkých městech je veřejná doprava. Ale na vesnicích? Hodně lidí jezdí za prací 60 i 100 kilometrů denně. Obava, aby nepřišli o řidičák, kvůli práci, aby mohli uživit rodinu, by se podle mně na chování podepsala. Na silnicích by přibylo obezřetnějších, opatrnějších. Byl bych i pro ukázání autentických obrázků z bouraček v autoškolách, samozřejmě bez obličejů. Aby viděli rozlámané nohy drcené zmačkanými plechy jen kvůli tomu, že řidič se víc než silnici věnoval telefonu. Aby viděli, jak ho hasiči dolují ven. Je to možná kruté, ale po takových záběrech riskuje už jen ignorant, myslím.

Jste členem Českého sdružení obětí dopravních nehod. Jaký význam pro vás má pomník obětem nehod na nultém kilometru D1 a v Praze a první dálniční kaple, která je na obchvatu Plzně?
U kaple se stavím nejméně čtyřikrát do roka. Na čerpačce mě už znají, když si půjčuji klíče od kaple. Svíčky v autě vozím pořád. Když se tam zastavím, jednu v kapli zapálím. A začnu vzpomínat. Najednou vám prolétnou hlavou myšlenky, že se tam každý rok v listopadu setkáváte s lidmi, kteří jsou na tom jako vy.

Autor:




Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.