Vzpomínkový akt u příležitosti 70. výročí zahájení vysílání Českého rozhlasu...

Vzpomínkový akt u příležitosti 70. výročí zahájení vysílání Českého rozhlasu Plzeň. Na snímku jedna z prvních hlasatelek Dagmar Lípová. (5. května 2015) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Plzeňský rozhlas po válce pomáhal hledat osvobozené politické vězně

  • 3
Český rozhlas Plzeň si v těchto dnech připomíná 70. výročí zahájení vysílání. Než ale mohla 5. května 1945 zaznít v éteru první slova, odehrál se dramatický boj o německou vysílačku v místě zvaném Na obcizně, tedy u soutoku Radbuzy a Mže. Významnou událost si připomněli pamětníci i veřejnost.

„Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří.“ Těmito slovy zahájil před sedmdesáti lety vysílání Českého rozhlasu Plzeň Karel Šindler.

Psal se 5. květen 1945, jeho slova zazněla přesně ve 12.05 hodin. Předcházel jim ale boj o německou vysílačku u soutoku Radbuzy a Mže v místě zvaném Na obcizně.

A tady se také konala úterní vzpomínková akce, které se zúčastnila i Dagmar Lípová. Právě ona se krátce po zahájení vysílání rozhlasu stala první hlasatelkou.

Když na začátku května 1945 procházela se svými vrstevníky městem, zažili i střelbu na náměstí z věže chrámu svatého Bartoloměje, viděli, jak se obrátila hlaveň proti věži. „Museli jsme utéct z náměstí,“ líčí Lípová.

Z dalších dní měla zážitky zcela jiného charakteru. Už 6. (nebo 7. května) byla s Karlem Šindlerem na vysílači. Táhlo jí na dvaadvacátý rok a pracovala na dráze. Pak ale přišel konec války a vysílačku začali hlídat američtí vojáci.

 „A v rozhlase potřebovali někoho, kdo uměl trochu anglicky,“ krčí rameny Lípová. Na tuto práci byla „půjčena“ jen asi na měsíc.

Brzy začala hlásit zprávy, pomáhala také hledat osvobozené politické vězně. „Vysílání znělo až do jižních Čech, hlásili se nám i tamní obyvatelé, kteří pátrali po svých příbuzných,“ přibližuje Lípová a dodává, že rozhlas napomohl i Holanďanům, kteří byli tehdy na Žatecku nasazení na práci.

„S pomocí tehdejšího rozhlasu jsme pro ně sehnali ubytování v rodinách. I když měli sami málo, měsíc je měli doma a živili je,“ říká pamětnice. Jakmile byla možnost dopravit je domů, odcestovali zpět do své vlasti.

Dagmar Lípová také připomněla, že v roce 1945 se zdaleka nevysílalo kontinuálně, ale jen v určité dny.

Vzpomíná si také, že na břehu Radbuzy, měli Američané své prádelny. „Chtěli se naučit česká slovíčka. My jsme jim nosili slabikáře, oni si je pomalu osvojovali. Zřejmě se chtěli domluvit s děvčaty,“ řekla s úsměvem Dagmar Lípová. Někteří z nich pak prý skutečně pár slov dovedli obstojně využívat.

„Ráda si připomínám, jak to tady kdysi bývalo. A jsem ráda, že mohu vzpomenout na ty, kteří u toho tehdy byli a dnes už tu nejsou,“ dodala bývalá hlasatelka.