Barbara Wintonová přijela do ČR na konferenci Forum 2000. Při této příležitosti...

Barbara Wintonová přijela do ČR na konferenci Forum 2000. Při této příležitosti navštívila studenty Gymnázia Františka Křižíka v Plzni a představila knihu, kterou napsala o svém otci. (18. září 2015) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Winton nežil jen záchranou dětí, píše dcera v knize představené v Plzni

  • 0
Dcera sira Nicholase Wintona přijela do ČR na konferenci Forum 2000 a v pátek zavítala do Plzně. Setkala se se studenty Gymnázia Františka Křižíka a představila jim knihu, kterou napsala o svém otci, jež zachránil stovky židovských dětí před smrtí v nacistických táborech.

Pro celou rodinu už to začínalo být poměrně frustrující. Pořád dokola stále stejné otázky. A ve článcích stále stejné momenty. Když se o Nicholasi Wintonovi psalo, neopomnělo se zmínit, že pracoval sám, že o záchraně židovských dětí nemluvil, nechával si to jako tajemství. A že i jeho manželka objevila tento příběh náhodou...

Barbara Wintonová vnímala, že život jejího otce byl mnohem bohatší. Vždyť v momentě, kdy začala knihu psát, už mu bylo více než sto let.

„Dětské transporty se odehrávaly devět měsíců. Ve svém životě udělal i řadu dalších věcí,“ krčí rameny Barbara Wintonová a dodává, že chtěla zaznamenat i ty.

V neposlední řadě chtěla osvětlit jeho pohnutky, proč se takto choval. „Na tu otázku se nikdo nepokusil odpovědět. Říkala jsem si, že když se podívám na jeho život, možná ten motiv naleznu. A myslím si, že se to podařilo,“ míní Wintonová s tím, že nyní už má jasno v tom, proč se otec stal osobností, jakou byl.

Knihu dala otci ke 105. narozeninám

Když začala prohledávat rodinnou historii, zjišťovala, čím prošli jeho rodiče během první světové války. Nečerpala informace jen od svého otce, i ona jemu mohla sdělit nové poznatky o jeho životě a životě jeho rodičů.

Během uplynulých let o svém otci mluvila s jeho kolegy i kamarády, mohla si pročítat jeho dopisy a deníky, které si schovával, získala od něj i svolení, aby si mohla procházet jeho studovnu a prohlížet si veškeré dokumenty a fotografie, které pořídil.

Na knize pracovala Barbara Wintonová tři roky, nikoliv však soustavně, věnovala se i jiným činnostem. Postupně si však začala uvědomovat, že by měla tempo zrychlit, aby stihla svému otci dát hotový výtisk. Nevěděla, jak dlouho ještě bude žít. Podařilo se. Knihu dala otci k jeho stopátým narozeninám před více než rokem.

Kniha Není-li to nemožné...

„Nevím, jestli nebyl jen zdvořilý, ale říkal, že se mu kniha líbí. Je pravda, že když člověk zestárne, určité části svého života zapomene. Pro něj to byla vlastně určitá připomínka,“ zamýšlí se Wintonová.

Ve své knize se snažila být upřímná, zároveň však ne příliš zaujatá. Nechtěla ho mytizovat, moc dobře si uvědomovala, že člověk zpravidla musí mít i určité negativní charakteristiky, aby byl schopen některé věci dotáhnout.

„Občas to s ním bylo těžké. Dokázal lidi štvát. Měl třeba vymyšlený projekt, který chtěl realizovat, věřil, že byl správný, a když mu někdo oponoval, nebral na něj ohled. Nesouhlasil s ním, tak se o něj dál nestaral. Takový zkrátka byl,“ líčí Barbara Wintonová.

Jedním dechem však dodává, že měl skvělý smysl pro humor. Miloval lidi a měl spoustu přátel po celém světě.

Na název knihy během tvorby nemyslela. Jak však poznávala svého otce více a více, seznamovala se s jeho způsobem vidění světa, napadlo ji jako titul knihy použít jeho motto „If something isn’t impossible, it must a way of doing it“. Není-li to nemožné, musí být cesta, jak to udělat.

Tímto způsobem Nicholas Winton uvažoval. A jistě i kvůli tomu se mu podařilo zachránit 669 židovských dětí z okupovaného Československa.