Plzeňský architekt a autor knihy Jan Soukup se podílel v roce 2006 na vybudování nového oltáře katedrály. O knize tvrdí, že ji chystal většinu svého života.
"Teď jsem si uvědomil, že ji připravuji padesát let. Teprve poslední dva roky jsem ji psal, ale v katedrále se stále pohybuji a přemýšlím o ní," vypráví.
Šestašedesátiletý Jan Soukup už před patnácti lety napsal krátkého průvodce chrámem. Nová kniha je s průvodcem svým rozsahem a záběrem nesrovnatelná.
Soukup chodil do kostela na plzeňském náměstí už jako dítě. Od roku 1956 tam dokonce pomáhal při mších jako ministrant. Tvrdí, že mimořádný vztah k místu cítil už tehdy.
"Už když mi bylo tak jedenáct let, číhal jsem tam na turisty. A jakmile se něčemu divili, hned jsem přispěchal s vysvětlením. Už jako kluk jsem lidi s katedrálou rád seznamoval. Vzpomínám si, že po jednom mém průvodcování mi Francouzi dali malou Eiffelovku na památku," usmívá se.
Jan Soukup je vyhlášený odborník na církevní památky, kterých poznal mnoho. K plzeňské katedrále jej váže zvláštní pouto. "Je to stavba, která mě od dětství doprovází. Jsem tam doma. Mám pocit, že tomu kostelu rozumím víc než jiným."
V čem ale to rozumění spočívá? V tom, že architekt zná každý výklenek, že ví, co je pod podlahou i za všemi zavřenými dveřmi? Prý to znamená víc. "Je to i o věcech, které se dají těžko vylíčit. Prostě tam mám pocit, že jsem v prostředí, které důvěrně znám a chápu ho. Není to nic exaktního."
Kostelu několikrát hrozilo zboření kvůli nedobrému stavu
Architekt má dobře zmapovanou historii plzeňského chrámu. Ví například, že mu v minulosti hrozilo, že bude zbořen kvůli nedobrému stavu.
"V roce 1929 bylo vyhrožováno, že spadne. Dokonce se zakazovalo kolem kostela jezdit. Poslední problémy se objevily v 70. letech minulého století, kdy se v katedrále postavilo lešení. Tehdy jsem po něm vylezl nahoru ke klenbám, které prohlíželi statici. Byl to zážitek," vybavuje si architekt.
Říká, že pro kostel býval důležitý stav krovů. Pokud nebyly dobré, roztahovaly stavbu a mohly za určitých okolností způsobit i její destrukci. "Ale v současné době je kostel v tomto ohledu v pořádku a je na několik desetiletí zajištěný."
Pokud by měl Jan Soukup vysvětlit náhodnému návštěvníkovi, co je v chrámu nejzajímavější, mluvil by například o vybavení interiéru: "Patří k němu i jedna z nejkrásnějších soch, které v zemi máme, a to je Plzeňská madona."
Kromě toho by Jan Soukup upozornil i na záležitost, která mu dlouho vrtá hlavou. Ačkoliv kromě výšky věže nemá kostel velké rozměry, působí monumentálně jako obrovské katedrály.
"Má něco v sobě. Nějaké proporce, které ho řadí mezi velké chrámy. Je přitom jen šedesát metrů dlouhý a katedrály v západní Evropě jsou dlouhé přes sto metrů," zdůrazňuje Soukup.
Ten se domnívá, že dojem z kostela podtrhují proporce náměstí. "Dostává se do správných pohledů v souvislosti s okolním prostorem a zástavbou. Je to neměřitelná věc. Ten kostel není rozměry předurčen být velkým a přesto velkým je."
Jan Soukup je přesvědčen, že chrámu prospívá okolní volné prostranství náměstí. "Je velice důležité, že tu plochu kolem sebe má. Jedna věž ve mně vyvolává pocit, jako by tam někdo zapíchl hůl a řekl: Tak a tady to je. Tady je střed plzeňských věcí."
