Tým bude umírajícím a jejich blízkým k dispozici sedm dní v týdnu, 24 hodin denně, ve dne, v noci. A co je důležité, nabízená péče je skutečně komplexní. Rodinám je k dispozici lékař, zdravotní sestry, sociální pracovník, psycholog, duchovní či dobrovolníci.
„Ta péče je určitě těžká, ale myslím si, že za to stojí,“ říká Jana Červánková, zakladatelka plzeňského mobilního hospice Náruč.
S myšlenkou nabídnout lidem tuto službu si pohrávala zhruba dva roky, vliv na to měla i vlastní osobní zkušenost. Červánkové před rokem umírala babička, k níž měla velmi blízko. Zemřela doma, v kruhu rodiny, pokojně.
„Babička kvůli svému věku 90 let skončila v domově důchodců, během dvou týdnů se tam z ní stal ležák. S tím jsem se odmítla smířit,“ líčí Červánková.
Babičku si vzala domů a čtyři měsíce se o ni starala. Využívala během té doby jen služeb osobní asistence, shodou okolností plzeňského střediska Hewer, jemuž do konce roku šéfuje.
Babička vnímala přesun do domácí péče pozitivně, i když bohužel jen zpočátku. Poté už to postupující demence nedovolila. Okolí nepoznávala, chtěla domů, sháněla se po svém manželovi.
„Bylo to opravdu náročné, ale přesto jsem za to ráda. O babičku bylo postaráno a odešla vlastně v klidu, až symbolicky v dědečkově košili,“ vzpomíná.
Právě v podobných případech by týmy mobilních hospiců byly potřebné. Péči poskytují zejména onkologickým pacientům v terminální fázi života, ale nejen jim. „Například se na naše služby ptala rodina pána s amyotrofickou laterální sklerózou,“ konstatuje Červánková.
Její zařízení bude minimálně zpočátku zvládat péči „jen“ o dva až tři klienty současně, srovnatelný zájem očekává i tachovský hospic. Zkušenosti ukazují, že umírající jsou v péči hospice přibližně měsíc.
„Samozřejmě ke konci už jsou naše návštěvy mnohem častější, sestřičky mohou přijíždět i několikrát denně,“ konstatuje Iva Csanálosi, vedoucí tachovského týmu.
Rodiny se mohou na odborníky obracet s čímkoliv, když je třeba ulevit od bolesti, když je v noci přepadnou úzkosti a nebo když se smrt už blíží a oni mají obavy být se svým blízkým sami.
Službu zdravotní pojišťovny zatím poskytovatelům neproplácejí, peníze na provoz se získávají především z darů, sbírek či grantů. Spoluúčast pacientů ve výši 150 korun, respektive 200 korun za den využití služby pokryje jen zlomek potřebné částky.
Tachovskému hospici se podařilo během roku sehnat 850 tisíc nutných na provoz i investice, nicméně už nyní začíná pomalu shánět peníze na rok 2017.
Peníze pomůže sehnat i benefiční koncert Plná Náruč štěstí
Plzeňská Náruč má zatím zhruba polovinu z potřebného zhruba 1,5 milionu. Protože funguje samostatně, nikoliv jako pobočka jiného zařízení, má rozpočet na první rok pochopitelně vyšší. Potřebuje sehnat veškeré vybavení. Pomoci jim má mimo jiné i benefiční koncert Plná Náruč štěstí pořádaný 18. prosince v plzeňské katedrále svatého Bartoloměje.
„Trend mobilních hospiců se nám líbí. Je to služba, která může pacienta udržet doma v přirozeném prostředí až do konce života, což je pro mnoho lidí velmi důležité,“ hodnotí vedoucí sociálního odboru krajského úřadu Filip Zapletal s tím, že to je důvod, proč kraj službu finančně podporuje.
V současné době nedokáže odhadnout, zda dva mobilní hospice dokáží pokrýt celé území kraje, slibuje však, že pokud to bude třeba, bude službu dále podporovat.
Umírající mohou využít také služeb „kamenného“ Hospice svatého Lazara v Plzni, provozovaného městskou charitou. „V žádném případě nevnímáme mobilní hospic jako konkurenci, naopak jeho zprovoznění vítáme a domlouváme se na spolupráci,“ říká jeho ředitel Jan Souček.
Vnímá, že po péči o umírající v domácím prostředí zde byla poptávka, služba v kraji chyběla. „V tuhle chvíli jsme jeden z mála krajů, kde mobilní hospicová péče ještě chybí,“ konstatuje Souček. V oblasti už nyní fungují charitní sociální služby, hospic však nabídne skutečně komplexní péči.
