Po slavnostním sále Grandhotelu Pupp korzují v klidu si povídající hosté. Ten klid je ovšem pouze zdánlivý. Na mnoha tvářích je vidět potlačovaná nervozita. Vždyť jenom o pár metrů vedle zasedá odborná porota, která rozhoduje o tom, kdo se pro letošní rok stane živnostníkem roku.
Reflektory svítí, moderátor zve na pódium prvního oceněného. „Na třetím místě se umístil řemeslník Jaroslav Brousil,“ hlásí první výsledek. Ceny, květiny, potřásání rukou. „Druhá skončila Kateřina Balážová, která podniká v gastronomii,“ představuje moderátor stříbrného živnostníka roku.
„A první je František Flegl, provozovatel rezidence Zámeček ve Františkových Lázních,“ konečně moderátor ohlašuje výsledky ankety Česká spořitelna živnostník roku 2015. Od stolu vstává vysoký mladý muž, jehož prakticky celý život je spojený právě s někdejší františkolázeňskou rozhlednou.
S rezidencí Zámeček jste spojený od nejútlejšího dětství. Jak?
V objektu, jenž dříve patřil družstvu Jednota, kdysi pracovali můj tatínek s maminkou. Ve Františkových Lázních se seznámili a mě přímo z porodnice přivezli rovnou do Zámečku. Tehdy tam byla kavárna a v prvním patře vinárna. Takže by se dalo říct, že je to můj rodný dům.
Jak jste se dostal k podnikání ve svém rodném domě?
V roce 1997 jsem se do něj vrátil poté, co se povedlo jej od bývalého vlastníka koupit. Oním majitelem byl bývalý vedoucí Jednoty. Těžko říct, jak se tehdy v těch divokých letech vše kolem privatizace odehrávalo. Ale to není vůbec podstatné.
Tehdy začalo vaše podnikání v Zámečku?
V roce 1997, kdy už jsem měl dva roky zkušeností s provozováním restaurací, jsem do Zámečku vstoupil. O sedm let později se mi podařilo vyplatit tehdejšího společníka a majetkově jsem Zámeček obsáhl celý. V té době také začala spousta rekonstrukcí, které už objekt potřeboval. Mimochodem příští rok oslaví stovku. Dostali jsme ho do dnešního stavu, kdy máme denní provoz přízemní kavárny a v prvním patře jsme obnovili původní vinárnu doplněnou o nabídku menu. Ve druhém patře máme pro rok 2016 připravené tři zámecké pokoje. Luxusní pokoje dotvářejí atmosféru, kterou stavba má.
Co si pod pojmem zámecký pokoj může člověk vybavit? Postel s nebesy, prachové peří?
Máme tři pokoje. Jeden se jmenuje Rudolf II. a je inspirovaný starou Prahou. A v něm je právě zlatá postel s nebesy a bohatou řezbou. Druhý pokoj jsem udělal více méně podle sebe a nese jméno svatý František. A poslední pokoj se jmenuje Alžběta Bavorská, která údajně také pobývala ve Františkových Lázních.
Takže Zámeček je pro vás srdeční záležitost?
Rozhodně. A toto ocenění je pro mě zadostiučiněním, že člověk přijal neduhy staré stavby, protože ne moc lidí se odváží zrekonstruovat původní stavbu s dispozičním řešením, které v dnešní době nemusí vyhovovat provozním či hygienickým normám. Ale přesto jsme se se vším poprali.
A úspěšně. Dostali jste se i do bedekru Grand Restaurant. To je také určitě velké ocenění vaší práce.
Z Františkových Lázní jsme jediná restaurace uvedená v bedekru. V dnešní době, kdy lidé potřebují znát recenze na podnik, a bohužel nedají na vlastní úsudek, je potřeba pohybovat se i tímto směrem. Pan Maurer si nás vybral možná i kvůli tomu, že ho oslovilo prostředí Zámečku.
Vítězstvím v krajském kole jste dostal šanci zabojovat i v celorepublikovém finále. Myslíte si, že se může zadařit?
Pokud se nám tam podaří trochu promítnout příběh malého zámečku a někdo z těch, kteří mohou rozhodnout, si vzpomene na pobyt ve Františkových Lázních, pak proč ne? Ale na druhou stranu jsem rád i za to, že jsme se dostali do finále krajské soutěže. Za to, že pro nás dopadlo kladně, jsem velmi rád.
Všichni podnikatelé říkají, že se chtějí rozrůstat. Vy jste ale asi limitovaný právě tím, že rezidence není nějak velká. Máte přesto nějaké plány do budoucna?
Nás v poslední době brzdí v rozletu problém narazit na slušný a rozumný personál. Spousta lidí odešla do Německa, kde mají diametrálně odlišnou měsíční výplatu. Na začátku září jsem oslovil školy, které připravují kuchaře a číšníky. Ale narážíme na problém, že se do těchto oborů nehlásí moc lidí. A tento problém je poměrně zásadní. Pokud chceme dělat podnik tak, aby zapadal do našeho konceptu, kvalitní a stabilní personál prostě potřebujeme. Ten si samozřejmě můžeme vychovat, ale narážíme na problém, že nejsou učni. Bohužel, gastronomie je o tom být k dispozici všechny víkendy, neexistuje žádná pevná pracovní doba, a pokud se někdo pro tento obor rozhodne, musí to respektovat. A to dnešní mladí bohužel akceptovat nechtějí.
