O 25 let zpátky se teď ve vzpomínkách často vrací Bohuslava Maříková. Patří k lidem, kteří si dnes mohou říct: Byla jsem u toho. „Schovávala jsem si všechny materiály, letáky, zápisy ze schůzek. Byla jsem prostě naivně nadšená,“ popisuje 64letá českobudějovická fotografka listopadové dny.
Díky svému archivu připravila nyní velkou výstavu Sametová revoluce 1989-1990 v Metropolu. Vedle jejích fotografií jsou tam i unikátní snímky z tohoto období, které nemá okresní archiv ani muzeum.
Když začala komunistická ideologie na konci 80. let ztrácet dech, pracovala Maříková v Jihočeském divadle. „Nějaké náznaky, že se režim hroutí, však do Budějovic ani v roce 1989 moc nedocházely. Bavila jsem se o tom jen v úzkém okruhu známých. Tím, že Gorbačov nastartoval změny, byla situace jasná. Překvapuje mě, jak se lidé pořád báli,“ přemýšlí.
Bohuslava Maříková (64 let)Narodila se 1. června 1950 v Nové Včelnici. Vystudovala obor užitá grafika na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. Potom působila jako fotografka v Jihočeském divadle a Alšově jihočeské galerii. Od roku 2003 vede fotografickou Galerii Nahoře v Českých Budějovicích. V Metropolu nyní uspořádala velkou výstavu Sametová revoluce 1989-1990. Žije v Budějovicích, učí na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky v Krumlově. Má 39letou dceru Helenu. |
Upozorňuje, že bylo na každém, jak se k režimu postavil. „Padesátá léta bylo něco jiného, tam šlo o život. Po roce 1968 se společnost možná až zbytečně rychle rozložila. Kdyby Češi nebyli tak zbabělí, tak režim nemusel možná dojít ani tak daleko. Většina se uchýlila do soukromí. Dnes tvrdí, že to museli udělat. Argumentují prací, studiem dětí, určitými standardy. Vše ale záleží na hodnotovém žebříčku každého z nás,“ říká.
V pátek 17. listopadu byla v rodné Nové Včelnici. Večer šla na koncert Pavla Bobka. Když se vrátila, přivítal ji rozrušený manžel, který už ze Svobodné Evropy pochytil první informace o masakru studentů v Praze. Následovaly telefonáty s kolegy z divadla a plány, co bude dál.
„V pondělí měly být v Malém divadle oslavy čtyřiceti let, ale soubor oznámil krajskému národnímu výboru, že vyhlašuje stávku na podporu studentů. Odpoledne se přidalo i Jihočeské divadlo,“ vypráví. Druhý den mělo hrát divadlo detektivku, ale překvapeným divákům místo toho přečetl Jiří Šesták s Josefem Průdkem prohlášení k 17. listopadu. „Část diváků nic netušilo. Ale já pořád říkám, že informace už se v té době sehnat daly,“ míní.
Pak nabraly události spád. Jen s pomocí pevných telefonů, faxů a xeroxů se šířily informace, svolávaly demonstrace, herci pořádali výjezdy do okolí. „V prvních dnech bylo na náměstí jen pár stovek lidí, jiní postávali raději v podloubí,“ líčí Maříková, která tehdy nesundala fotoaparát z krku. Pořizovala kolem 50 snímků denně. „Filmy byly drahé, člověk si musel pořádně promyslet, co fotit. Navíc to bylo v náročných večerních podmínkách,“ popisuje.
„Byla velká chyba, že nezrušili komunistickou stranu“
Mezitím se objevovaly zvěsti, že jsou v záloze schovaní milicionáři, připraveni okamžitě zasáhnout proti demonstrantům. Mezi lidmi chodili udavači, Maříková měla stále odposlouchávaný telefon. Zlomilo se to až kolem 25. listopadu, kdy vypukla euforie. Ke stávkujícím se přidávaly všechny velké podniky. Vrcholem byla generální stávka, kdy dorazilo na českobudějovické hlavní náměstí, tehdy Žižkovo, neuvěřitelných 50 tisíc lidí.
„Ale ještě víc ucpané bylo při prvním příjezdu prezidenta Václava Havla v květnu 1990. To byly plné i okolní ulice. Lidé na něj čekali, ta nálada byla neuvěřitelná, do smrti už nic takového asi nezažiju,“ říká.
V tento den také pořídila slavný snímek Havla procházejícího podloubím u Zvonu, kdy před ním stojí mladík se sepjatýma rukama. „Podařilo se mi cvaknout fotoaparát ve chvíli, kdy spínal ruce. Potom upadl na Havla, který ho chytil do náručí. Pak se rozšířila fáma, že chtěl prezidenta někdo zabít. Já vyvolala film a zjistila, mladík naopak prosil. Dnes už vím, že za svou matku ve vězení. Nabídla jsem snímek do novin ke zveřejnění, ale sdělili mi, že policie nedoporučuje ho otisknout. Fotografii jsem tedy poslala prezidentu Havlovi, který mi za ni poděkoval,“ vypráví.
Dnes si s odstupem myslí, že byla velká chyba nezrušit komunistickou stranu. „Říkalo se, že je musíme mít na očích, jinak nalezou do jiných stran a budou škodit. Jenže, část komunistů stejně po roce 1989 skončila v ODS, další v ČSSD a zbytek zůstal v KSČM. Dnes už s tím nic neuděláme,“ dodává Maříková.
