Když k němu domů člověk přijde, ocitá se najednou v jiném světě. Ve světě zapalovačů, sirek a kuřáckých potřeb. A údivem mu padá brada.
Miloslav Jan Šnek je sběratelem zapalovačů. A ne ledajaký. Koníčku, který až nezřízeně přerůstá ve vášeň, se věnuje přes 55 let. Za tu dobu se stal jedním z největších sběratelů zapalovačů na světě.
Ve sbírce jich má přes 15 tisíc. Už je ani není schopen spočítat. A jsou všude. Ve vitrínách podél stěn v chodbě nad schody.
Ve velkých proutěných koších, které by i zkušený houbař plnil několik dní. Ve skříňkách, v šuplících, na nočních stolcích. Další se mu hromadí v dílně, v nepoužívaném pokoji, dokonce jsou některé i v garáži.
„V posledních letech se mi to trochu zvrtlo,“ směje se.
Pravda, většina zapalovačů ve velkých koších jsou klasické plastové, které se dají sehnat v každé hospodě, trafice nebo na benzince. Na očím návštěvám jsou pak hlavně ty unikátní a netradiční.
U Miloslava Šneka se hromadí zapalovače z celého světa. „Hlavní jsou pro mě ale kousky z Rakouska-Uherska, z první republiky a vůbec první poloviny dvacátého století,“ představuje sbírku.
Ukazuje při tom do vitrín a vytahuje předměty, do nichž by člověk neřekl, že mohou něco zapálit. Z jedné třeba těžké mosazné zapalovače, které připomínají umělecká díla.
Vypadají jako nádherné plastiky, jež zdobí stříbro, perleť a mramor. Z další pak koukají pestrobarevné plastové „cetky“.
Miniatury telefonů, autíček, pistolek, hasicích přístrojů, koulí na kulečník, videokamer, lahviček, zmrzlin, lebek, tenisových raket, lodí...
„Lidská představivost nemá mezí. Koho by napadlo dělat takové věci? Ale mám alespoň co sbírat a čím se chlubit,“ usmívá se Šnek. „Pro mě jsou všechny stejně cenné,“ dodává.
Sbírku rozšiřuje už skoro 60 let
Zapalovače začal muž, který brzy oslaví sedmdesátiny, sbírat už jako kluk. „Asi od deseti let, když jsem ještě bydlel v pohraničí. Sbíral jsem to po smetištích a starých barácích. Měl jsem to narvané v krabici, později i v nějaké vitrínce,“ přibližuje své sběratelské začátky rodák ze severu Čech.
Miloslav Jan Šnek se vyučil elektrotechnikem a v okolí Rumburku začal opravovat televize. A při cestách po zákaznících se ptal, zda doma nemají starý zapalovač. I třeba rozbitý.
„V šedesátých letech takové věci lidem moc neříkaly, byli rádi, že se toho zbaví. V té době jsem získal ty nejkrásnější historické a cenné kusy,“ vypráví.
Později ve sbírání trochu polevil. To když odjel na montáže do Sovětského svazu. Jeho vášeň naplno propukla v posledních dvaceti letech. „Dneska, to jsou možnosti. Je internet, Aukro, eBay. Ale to už musíte mít peníze,“ říká.
Patnáct tisíc za půl kila stříbra
Díky internetu se mu daří kompletovat jednotlivé série. Třeba u amerického sběratele narazil na zapalovač rakouské značky Imco. Firma je vyráběla od třicátých let. „Udělali jich asi 50 druhů a v Americe jsem narazil na kus, který mi chyběl. Stálo mě to deset tisíc,“ líčí.
Výstava zapalovačůZapalovače ze sbírky Miloslava Jana Šneka si může prohlédnout každý. Přibyslavské muzeum otevřelo stálou expozici, v níž jsou ty nejvzácnější kousky z jeho sbírky. Expozice je v Městském muzeu sídlícím v Kurfürstově domě na Bechyňově náměstí. Otevřeno je v týdnu od 8 do 12 a od 13 do 16 hodin, o víkendech od 9 do 11. |
Nejvíce utratil za naprostou raritu. „Byl to stříbrný stolní zapalovač typu ,lift arm‘ z roku 1932. Vyrobili ho v Mexiku. Má 410 gramů stříbra, je puncovaný. Kovové je pouze kolečko a pérko,“ popisuje. Za něj dal téměř patnáct tisíc korun. „Ale dnes bych ho neprodal ani za dvacet. Na světě jich je velmi málo, byl jsem rád, že jsem ho získal,“ vysvětluje.
Nejstarší zapalovač v jeho sbírce pochází už z roku 1890. Tehdy ještě lidé neznali škrtací kolečko, které dělá jiskru v dnešních zapalovačích, ani kamínek. Tento muzeální kousek fungoval na takzvané kapslíky.
„Kamínek vynalezl Carl Auer von Welsbach až roku 1904. Dřívější zapalovače vypadaly jako krabičky od sirek,“ zasvěceně hovoří. Proto se jim říkalo věčná sirka. „Vzala se sirka namočená benzinem, škrtlo se z boku po podlouhlém kamínku, sirka se dala dovnitř, a dokud benzín nedošel, škrtalo se. Až roku 1909 přišli na to, že škrtací kamínek se dá do kolečka, a začaly se dělat zapalovače s mechanismem, který známe dodnes,“ popisuje.
Mechanismy, fungování i samotnou historii zapalovačů zná do detailů. Miloslav Šnek je totiž nejen sbírá, ale také je opravuje. Či spíše restauruje. „Asi devadesát procent mých zapalovačů je funkčních,“ chlubí se.
„Mezi těmi rozbitými je spousta úžasných kousků. Snažím se je dát dohromady, vrátit jim jejich krásu,“ tvrdí. Je to ale spousta titěrné hodinářské práce, mnoho hodin snahy. „Většinu malých součástek si musím vyrobit sám. Třeba si natáčím pérka,“ krčí rameny. Jinak to holt nejde, součástky na historické zapalovače k sehnání nejsou. „Snažím se, aby zapalovač vypadal tak, jako když vyšel z výroby,“ vysvětluje, co ho do oprav žene.
Své sběratelské vášni se ale dokáže sám zasmát. „Jak to u sběratelů bývá, jsme stoprocentní magoři a cítíme v tom něco jiného. Ale i když se na některé kousky podívá laik a vidí, kde je co gravírovaného, jaké je provedení, jak je to staré, kde je jaká patina, vidí v tom muzeální kus,“ nadšeně mluví.
Drží ho v ruce a nepustí
Miloslav Šnek kouřil celý život. Nechal toho před půl rokem. „Už mi to nechutná a taky to něco stálo,“ říká. Sem tam si zapálí už jen doutník. Zapalovač ale u sebe nenosí. „Bojím se, abych ho neztratil,“ směje se. „Prosím kamarády, jestli mi nemůžou zapálit. Dělám, že zapalovač nemám. A když se mi ten jejich líbí, strčím ho do kapsy a tvářím se jakoby nic. Oni se smějou a nechají mi ho,“ vypráví.
Občas se ale novým či unikátním kouskem kamarádům v hospodě pochlubí. „Ale to ho držím pevně v ruce a nepustím ho ani na chvíli,“ dodává.
