Před devětašedesáti lety přijel generál Mikuláš Končický, volyňský Čech, poprvé v životě do Ostravy. Jako velitel tanku a její osvoboditel. Ještě téhož dne poznal i svou budoucí manželku. Válka ale nekončila a vojáci 1. čs. tankové brigády museli jet dál. Na pomoc bojující Praze.
Mikuláš Končický
|
"Netvrdím, že jsme byli tak stateční, ale podařilo se nám tajně projet mezi německými liniemi, překonat Odru, a tak jsme byli v Ostravě jako první," vzpomíná Mikuláš Končický po letech na den, kdy byla osvobozena Ostrava.
"Ostravou jsme postupovali ve dvou proudech. Jednu kolonu jsem vedl já, druhá jela k Nové radnici. V té jel i Jožka Gregor, s nímž jsme se jen o pár dnů dříve vyfotili a který před radnicí padl," vypravuje o dramatu posledních dnů války.
"Naše kolona jela po Ruské ulici a dojeli jsme až k divadlu. Tam jsem poprvé uviděl svou manželku," popisuje muž vyznamenaný i Řádem Bílého lva nad historickými fotografiemi. Těch má několik desítek. Vděčí za ně jednomu ze svých spolubojovníků.
Ze života generála |
"U brigády sloužil nějaký Vladimír Beneš, ruský Čech. Byl technický zástupce velitele třetího tankového praporu. To on všechno dokumentoval. Jeho manželka dodnes žije v Praze," vysvětluje Mikuláš Končický a jako důkaz své fenomenální paměti dodává i přesnou adresu ženy svého bývalého spolubojovníka.
Oslavy osvobození netrvaly pro tankisty dlouho. V Praze se bojovalo a většina Čech i velká část Moravy byla obsazena silnou skupinou německých vojsk pod vedením generála Ferdinanda Schörnera. Právě proti nim českoslovenští tankisté vyrazili a 6. května dorazili do Fulneku, odkud pokračovali na Olomouc.
"Vyjeli jsme na Krmelín, Starou Ves a dále," pokračuje ve vzpomínání Mikuláš Končický. "Jel jsem jako první. Nevedl jsem tanky po hlavní silnici, kde jsme mohli čekat zátarasy, ale podél ní přes lesíky. To bylo naše štěstí. Za jednou zatáčkou byla totiž barikáda. Němci nás čekali od silnice, a tak nestačili zareagovat. Jen jeden na nás zamířil pancéřovku," popisuje velitel tanku dramatické vteřiny dělící život od smrti.
"Když Němec viděl pistoli, odhodil pancéřovku a vzdal se"
"Naštěstí jsem měl po ruce pistoli. Většinou jsem ji nosil v holínce, a když jsem byl v tanku, tak na prsou pod blůzou. Naštěstí jsem ji stihl vytáhnout dřív. Když Němec viděl pistoli, odhodil pancéřovku a vzdal se," dodal generál.
Z Oderských vrchů sjížděli tankisté přes Týneček tak, aby překřížili trať mezi Olomoucí a Zábřehem. To se jim povedlo před Štěpánovem, kvůli zničeným mostům ale nemohli na druhý břeh řeky Moravy, a tak se museli otočit a vrátit do Olomouce.
"Přes Oškavu byl ve Štěpánově takový úzký můstek. Z každé strany přečnívala půlka pásu. Pár tanků projelo, já jel jako poslední," vzpomíná na svou poslední akci Mikuláš Končický.
"Kus mostu se prolomil. Tank před námi ještě projel, ale náš sklouznul a převrátil se na bok. Kolona jela dál, a já tam zůstal. Ze Svatého kopečku nás ostřelovalo německé dělostřelectvo, řidič tam přišel o oko," dodal Mikuláš Končický s tím, že na vyprošťovací vozidlo musel čekat několik dní, čímž přišel o slavnostní přehlídku v Praze.
Po válce zůstal Mikuláš Končický v Československu. Zaplatil za to ale roztržením rodiny. "Otec musel zůstat v Sovětském svazu, byl učitel, nepustili jej," vzpomíná se slzami v očích na svého tatínka účastník Dukelské, Jaselské i Ostravské operace, kterého po roce 1968 vyhodili z armády. Mohl otce sice navštěvovat, ale to bylo vše.
