O otřesných praktikách v tehdejších dětských domovech se spekulovalo mnoho let. Až v roce 1996 však dokončil vyšetřovatel John Jillings spolu s několika spolupracovníky 300 stránkovou zprávu, která podávala komplexní obraz o stavu péče o děti ve Walesu v sedmdesátých a osmdesátých letech (kompletní Jillingsovu zprávu si můžete přečíst zde a zde). Vyšetřování však bylo z mnoha důvodů narušováno a trýznitelé se vyhnuli jakémukoli významnějšímu potrestání.
V loňském roce však o zveřejnění dokumentu požádalo několik britských médií v čele s televizní stanicí BBC a listem The Independent. Na základě zákona o svobodném přístupu k informacím jim pak byla poskytnuta zeditovaná podoba spisu z vyšetřování.
Z něj vyplývá mnoho šokujících odhalení. Během sedmdesátých a osmdesátých let mělo v dětských domovech ve Walesu docházet k týrání dětí. K jednomu z nejhorších případů patří zneužívání 20 chlapců a pěti dívek ve věku 10 až šestnácti let v dětském domově Bryn Estyn. O tomto případu se jako o jednom z mála již dříve informovalo.
Dvanáct malých dětí kvůli násilnostem ze strany pečovatelů zemřelo. "Děti byly doslova bestiálně týrány. Vychovatelé se k nim nechovali jako k lidským bytostem," píše Jillings ve svém dokumentu.
Domovy se bály odškodnění obětí
Mimo obšírného zdokumentování mnoha konkrétních případů zneužívání materiál obsahuje i záznamy o falešných výpovědí a vyhýbání se soudu u většiny podezřelých. Dokonce poukazuje i na krytí podezřelých ze strany policie. Konkrétní jména však zeditovaný a podle všeho upravený dokument neobsahuje.
Vše pak korunuje důvod, proč bylo mnoho informací o zneužívání dětí zameteno pod koberec. Dětské domovy, který se obvinění týkala, se totiž bály případných tučných odškodnění pro oběti zneužívání, popřípadě pro jejich rodiny.
"Od obětí násilností a zneužívání víme, že mnoho násilníků je stále na svobodě. Soudy o nich ví a i tak je nechávají bez dohledu," uvedl Peter Saunders z Národní asociace pro oběti zneužívání. Dodal také, že zneužívání dětí přetrvává i kvůli strachu z veřejného pošpinění a neschopnosti dostat potenciální pachatele před soud.
"Je to pořád stejné. Ti stejní právníci, kteří se snaží zatajit pravdu. Pokud nedokážeme říct pravdu o případech, které jsou mnoho let staré, jaká je šance, že ji ukážeme u těch aktuálních?" ptá se Saunders.
Magdaleniny prádelny jako stín minulosti
Podobný stín minulosti se nedávno přihlásil o slovo i v Irsku. Tamní obyvatele už mnoho let straší odkaz takzvaných Magdaleniných prádelen. Ty byly pojmenovány podle Marie Magdaleny, prostitutky, která litovala svých hříchů a rozhodla se následovat Ježíše.
Provozovala je katolická církev jako rehabilitační centra pro svobodné matky, oběti znásilnění a obecně hříšné a nepohodlné ženy. Ty v prádelnách pracovaly dnem i nocí v krutých podmínkách. Mnoho žen v těchto institucích umíralo. Během let 1922 až 1996 prošlo prádelnami kolem deseti tisíc žen (více o Magdaleniných prádelnách zde).
První oběti začaly o zneužívání a násilí mluvit v devadesátých letech. Irská vláda však až do roku 2001 odmítala uznat, že se násilnosti v katolických domech skutečně odehrávaly. V roce 2011 vyzval člen organizace OSN proti týrání a mučení irskou vládu, aby zahájila vyšetřování případů tisíců dívek a žen (více o příbězích žen z Magdaleniných prádelen čtěte zde).
