Bylo to přátelství na život a na smrt. Největší české cestovatelské legendy Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund to o sobě říkaly navzájem. Na cestách po světě spolu prožili devět let v jednom autě a jednom stanu. Zhruba dva roky dokonce bydleli vedle sebe ve Zlíně.
S Jiřím Hanzelkou jste mnohokrát slavil jeho narozeniny, které připadají na Štědrý den...
Ano, byla jich spousta. A vždycky to bylo takové ježíškovské pozastavení, vytržení z našeho věčného chvatu, kdy jsme si našli chvilku na sebe. Ale nebylo to nikdy žádné slavnostní. Na to nebyl čas.
Jak takový Štědrý den daleko od domova vypadal?
Vždy jsme to spojili s exotickým prostředím, které vůbec nepřipomínalo naše zasněžené Vánoce. Třeba pod palmami, v tropech. Jednou, hned během první cesty v roce 1947, jsme třeba byli v Keni. Tomáš Baťa tam měl továrnu na obuv. A oni nás pozvali na půlnoční. To bylo velice komické.
Proč?
Byl to anglikánský kostel, kde farář kázal latinskou mši černochům. Maminky černošky během mše klidně kojily, bylo to rozkošné. Ale utkvělo mi v paměti, že ten farář latinu vyslovoval anglicky. Musel jsem se tomu smát.
Trávil jste s Jiřím Hanzelkou čas i doma?
Když bydlel ve Zlíně, tak jsme se pochopitelně vídali. To byla skoro rodinná záležitost, byli jsme oba ženatí, měli jsme rodiny. Někdy v roce 1958 se odstěhoval do Prahy a pak jsme si telefonovali nebo psali.
Mrzelo vás, že se odstěhoval?
Měl k tomu řadu důvodů. Jeho manželka byla tehdy nemocná. Věděli jsme, že v roce 1959 odjedeme do Asie a ona měla obavy, že tady zůstane s dětmi osamělá. Proto se Jirka rozhodl odstěhovat do Prahy a dům věnovat městu. Rok po návratu z Asie pak jeho žena zemřela.
Vídali jste se i potom?
Jistě. Kdykoliv jsem jel do Prahy, tak jsem se za ním stavil. On také jezdil na setkání, které jsme u nás ve Zlíně mívali během totality. Během doby, kdy tady Jirka už nežil, jsem měl obrovský pořadač vzájemné korespondence. Pracovně jsme byli neustále ve styku.
Když na tom byl zdravotně hůř, měl pořád cestovatelský sen? Třeba Austrálii?
Když jsem se tam chystal, jel jsem za ním. Ale on mi řekl: Mirku, já už to nezvládnu. Jeď a dělej to tak, jako bychom tam byli oba dva. Pracuj, filmuj, zpovídej a piš za oba. A přivez mi bumerang. Pak si s ním hrál jako malý kluk a s velkou chutí poslouchal podrobnosti o Austrálii.
