Unavení hasiči, vojáci, policisté i dobrovolníci čerpali vodu ze zatopených míst a někde odklízeli pískové bariéry postavené do cesty vodě. Hladiny řek začaly klesat. Ranní příval vody z vypouštěné přehrady Hracholusky na Mži neměl takovou sílu, jaká se očekávala. Lidé zdrcení pohromou začali nabírat dech.
V noci na 14. srpna 2002 se ale na Roudné s velkým rachotem zbortily tři domy. Jejich základy nevydržely pustošivou povodeň. "Ve zřícených domech nikdo nebyl. Začali jsme likvidovat sutiny," informoval tehdejší primátor Plzně Jiří Šneberger.
Na Roudnou, kterou velká voda zasáhla v Plzni nejvíc, se opatrně vraceli první obyvatelé. Mnozí se do svých domů hned nedostali, protože je ještě neprohlédl statik a nebylo jisté, zda zůstanou stát.
Někteří obyvatelé si při vzpomínkách na atmosféru doby před deseti roky vybavují především nebývalou solidaritu místních lidí nebo dobrovolníků, kteří se snažili si navzájem pomáhat.
Leoš Kubový v roce 2002 bydlel na Roudné v ulici U svatého Rocha. Tedy vedle Mže. A byt měl v přízemí. "Lidská sounáležitost, která se tehdy ukázala, byla mimořádná. Bylo vidět, že když se někdo dostane do průšvihu, ostatní přijdou a pomůžou," říká Leoš Kubový, který pracoval v plzeňském Centru neziskových organizací.
Když se část Roudné potopila, ve svém bytě nebyl, protože do čtyř hodin ráno pracoval v kanceláři na Slovanech, kde pak také usnul. O pohromě se dozvěděl se zpožděním. Když se pokusil dostat na Roudnou, už nemohl.
"Do domu, kde jsem bydlel, zakázali statici vstup. Naproti domu U Zlatého slunce barák spadnul," vypráví Leoš Kubový. Přiznal, že následující dny prožil v jakémsi transu, ze kterého si toho pamatuje hodně málo. "Zřejmě to byl důsledek té krajní situace, která ne mě dolehla. Známí mi pak vyprávěli, že jsem chodil po Roudné a pomáhal. Mně už pomoci nebylo, tak jsem se to snažil ulehčit jiným," vysvětluje.
Úklid v domech u Zvonu (vlevo). Bagr odklízí pytle s pískem na Anglickém nábřeží (na snímku vpravo).
Do svého bytu se dostal až po třech týdnech, aby uklidil a zkontroloval škody. Přitom byl jedním z postižených povodní, kteří od města získali náhradní ubytování v nájemním bytu. "Ačkoliv jsem přišel o majetek, dojem z té doby mám veskrze dobrý. Zjistil jsem, že lidi nejsou tak zkažení, jak se občas říkalo," usmívá se. Dnes už řeky u nebydlí, ale tvrdí, že by klidně znovu u vody žil. "Respekt z vody mám, ale zároveň se jí nebojím," usmívá se šestapadesátiletý muž.
Blízko vody na Roudné v Luční ulici žil v srpnu 2002 i Pavel Denk. I on si vybavuje, jak moc si obyvatelé Roudné pomáhali. "Když opadla ta největší vlna, tak jsem k našemu domu doplaval na první obhlídku. Bylo to zvláštní, protože v naší ulici nebyl žádný člověk, z kanálů cákala voda nahoru. Ten pocit z toho byl až jakoby válečný," uvedl Denk.
Když zjistil, že dům není vodou poškozen natolik, aby spadl, uklidnil se. "A když padly na Roudné domy, příliš mě to nezaskočilo. Věděl jsem, že to jsou dlouhodobě neobydlené stavby ve špatném stavu. Strach jsem kvůli tomu neměl," konstatoval.
Přes rozsah pohromy byla na Roudné dobrá atmosféra. "Když se dělaly odklízecí práce, měl jsem z toho dobrý pocit. Přišli dobrovolníci nebo skauti. Lidé si pomáhali. V našem domě byly vztahy výborné. Například když někdo dělal oběd, navařil pro celý barák a pak zase uvařil někdo jiný pro ostatní. Myslím, že nás ty dny sblížily."
Pavel Denk si vybavuje, že se někteří obyvatelé Roudné rozčilovali, že nebyli před velkou vodou varováni dřív. "Možná stačilo ulice projet a říct lidem, co se může stát, aby se mohli trochu připravit. To nikdo neudělal. Myslím, že nás to všechny poučilo a že dneska už by lidi byli připravenější. Byla by lepší informovanost, protože už si dá každý pozor, aby se neopakovala situace ze srpna 2002. Ale na druhé straně je pravda, že lidská paměť je někdy krátká a na podobné události se občas příliš brzy zapomíná," míní Denk.
