"V zimě trénujeme s vrtulníkem už asi popáté. Nejen proto, aby si naši lidé zvykli na zimu, ale i na velké množství sněhu. Proud vzduchu od rotorů vrtulníků zvedá sněhovou tříšť. Záchranu člověka a správné chování nemůžete jinak natrénovat," vysvětluje na počátku tréninku šéf cvičení Karel Hůla, který patří mezi nejuznávanější a nejzkušenější hasičské lezce v celé republice.
"Samozřejmě to také víc klouže, hasiči musí všechno mnohokrát překontrolovat. Například karabiny v takovém prostředí hodně rychle zamrzají," dodává.
Když vrtulník z Líní nalétává k lanovce s uvízlými, nejdřív se ozve velký rachot. Pak se teprve objeví stroj. Letí nad lanovkou. Vířící vzduch od rotorů strhává sníh ze stromů v nejbližším okolí. Jakoby přišla nečekaná vánice.
Na vrtulníku svítí pronikavá světla. Záchranář se zachraňovaným, kteří sedí na lanovce, mizí ve sněhové tříšti. Kromě sněhu ze stromů se zvedá sníh i na zemi.
Jak je zachráncům i zachraňovaným, když nad ně přilétá vrtulník?
Není o co stát. A to jsem chtěl jen ze země získat co nejlepší záběry ze záchrany. Když budu stát čtyřicet metrů od sedačky se zachraňovaným, musí to stačit, říkám si. Jaká bláhovost.
Přilétá vrtulník. Nachází ve vzduchu to správné místo. Já se ale ocitám v bílé tmě. Nemůžu se nadechnout. Nejde to. Na displej malé kamery, kterou se snažím záchrannou akci zachytit, se nemůžu ani podívat. Jakmile jen mírně od sebe odlepím víčka, drobné kousky sněhu sekají do očí.
Kousky sněhu obalují vousy, řasy, čepice připomíná ledový krunýř. Ani rukavice už nehřejí. Abych mohl ovládat malá tlačítka na kameře, mám sice teplé rukavice, ale nekryjí konečky prstů. Prsty mi v poryvech ledového vířícího vzduchu a sněhu omrzají.
Vrtulník stoupá. Palubní technik pomocí jeřábu vytahuje dvojici hasičů lezců nahoru na palubu. Můžu se konečně pořádně nadechnout. Zmrzlým prstem se mi ale nedaří vypnout nahrávání kamery.
Počítadlo ukazuje, že od okamžiku, kdy vrtulník přiletěl k lanovce do jeho odletu, uplynuly dvě minuty. Dalších deset sekund přemlouvám prst, že už musí tlačítko ukončující záznam konečně stisknout.
Jak to mohou záchranáři pod vrtulníkem vůbec přežít?
"Máme pořádné oblečení, hasičské boty, oči chráníme brýlemi a tváře různými kuklami před namrznutím. Když by to byl ostrý zásah, vrtulník bychom brali jako nadstandard, je hodně rychlý. Pokud se v minulosti nějaký problém na lanovkách objevil, většinou to bylo v důsledku povětrnostních vlivů, lanovka se zastavila například kvůli velkému větru," říká Karel Hůla.
Při velkých větrných poryvech by ani záchranářský vrtulník zřejmě nemohl vzlétnout. Podle Hůly jsou lanovky dobře zajištěné a s pomocí nouzového pohonu se lidi většinou podaří svézt do stanice.
Záchranáři si dokáží poradit ale i bez vrtulníku. Na podzim na lanovce trénovali, jak by se dostali na sloupy, pak po lanech k uvízlým na sedačkách a jejich bezpečné spouštění na pevnou zem.
Kromě záchrany z lanovky hasiči trénovali záchranu zraněných lidí z nepřístupných terénů. Jedním z úkolů bylo vysazení z vrtulníku do sněhem zasypaného terénu, ošetřit figuranta, použít vakuovou dlahu a bezpečně se s ním nechat vytáhnout do vrtulníku. "V zimě je hodně složité odhadnout výšku, jaká vám ještě zbývá do sněhu," vysvětlil Karel Hůla.
